Ohlédnutí za dějepisnou olympiádou – stojí to za to?

Dějepisná olympiáda není jen o letopočtech a králích. Přináší možnost ponořit se do historických souvislostí, pátrat v archivech, tvořit výukové materiály a objevovat zapomenuté příběhy. Jak vypadá cesta od školního kola až po celostátní finále – a proč to celé vůbec dává smysl – vám v reportáži přiblíží student Jan Barva, který si tím vším letos prošel.

„Ve středu zájmu člověk aneb péče o duši a tělo od osvícenství po španělskou chřipku.“ Tak znělo téma 54. ročníku dějepisné olympiády, kterou již tradičně pořádala Filozofická fakulta Univerzity Hradec Králové. Letošní ročník byl však v něčem jiný – poprvé se soutěž zaměřila na téma mimo školní osnovy. Účastníci tak museli sáhnout po různých knihách, článcích a historických pramenech, aby dokázali soutěžní otázky úspěšně rozklíčovat.

Osobně můžu říct, že jsem si olympiádu od prvního listopadového kola až po červnové národní klání nesmírně užil. Možná si ale říkáte, zda má vůbec taková soutěž smysl a není to jen ztráta času. Proč se do dějepisné olympiády vyplatí zapojit – a že to ve výsledku může být i fajn strávený čas – vám ukážu na následujících řádcích.

Je to jenom o biflování letopočtů?

Dějepisná olympiáda provází soutěžící prakticky celý rok – od listopadového školního kola až po celostátní finále, které letos proběhlo 9. a 10. července. Přes 25 000 účastníků si tak mohlo vyzkoušet, jaké to je být historikem a badatelem. A právě s tím souvisí jeden z nejčastějších mýtů: že olympiáda je jen o memorování dat a jmen. Není to pravda.

Soutěž je postavena především na schopnosti chápat souvislosti, porozumět dobovému kontextu a pracovat s rozličnými prameny, ať už texty, obrázky nebo karikaturami. Samozřejmě, znalost základních letopočtů se hodí, ale nikdo po vás nebude chtít, abyste zpaměti odříkali datum svatby Josefa II.

Díky přípravě na soutěž jsem navíc objevil spoustu zajímavých materiálů a knih, ke kterým bych se jinak nikdy nedostal. Některé byly odborné, jiné překvapivě čtivé a poutavé. Bavila mě ta různorodost – poprvé jsem si například vyzkoušel meziknihovní výpůjčku nebo práci s digitálními i fyzickými archivy. Během soutěže jsem pak narazil na historické fotografie, karikatury i dobové dokumenty. Rozhodně to nebyl jen obyčejný test z dějepisu, kde se počítá, kolik je komu let, když se narodil „před naším letopočtem“.

Jaká je práce historika nebo badatele?

Součástí celostátního kola je také badatelská práce, která se vztahuje k aktuálnímu ročníku. Letos jsme se zaměřili na regionální osobnosti, které se významně podílely na rozvoji svého kraje, a přesto na ně dnes často zapomínáme. Přiznávám, že zadání – tedy popsat badatelský postup – mě zpočátku úplně nenadchlo. Nakonec jsem si ale i tuto část opravdu užil.

O Marii Matulové, osobnosti, kterou jsem si zvolil, jsem na začátku našel jen pár řádků na Wikipedii a jednu bakalářskou práci. Byla to výzva — ověřování informací bylo s tak omezenými zdroji velmi náročné. Čekal mě tedy archiv. Nejdřív digitální, potom i fyzický. Procházení dobových výročních zpráv, faktur a korespondence bylo velmi zajímavé. Narazil jsem ale i na nečekané překážky – třeba kvůli své nulové znalosti němčiny jsem si spoustu textů musel překládat. Často byl problém už jen záznamy přečíst – některé byly psané na stroji, jiné však rukou… a musím říct, že lidé v minulosti opravdu „škrábali“, možná ještě víc než my dnes.

Součástí práce byl i příspěvek do regionální učebnice. Informace, které jsme během bádání získali, jsme měli zpracovat do podoby výukového materiálu pro druhý stupeň základní školy. Pokusit se přiblížit téměř zapomenutou historickou osobnost mladším žákům byla rozhodně zajímavá zkušenost. Brát v úvahu interaktivitu, klesající pozornost nebo věk cílové skupiny pro mě bylo celkem nové. Naštěstí nám byli nápomocní organizátoři, na které jsme se mohli kdykoli obracet. Pokud budete mít chvíli času, můžete se na výstup z mé práce podívat na konci článku.

Na závěr bych rád řekl jediné – nebojte se olympiádu zkusit. Můžete jen získat. Dozvíte se spoustu nových informací a nahlédnete na historii úplně z jiné perspektivy – zjistíte, že dějepis není jen o datech a bitvách, ale i o lidech, kontextech a hledání souvislostí.

Získáte také vhled do úplně jiného oboru – já jsem se třeba utvrdil v tom, že historikem být nechci (z toho věčného luštění škrabopisu bych asi přišel o rozum), ale možná se v tom právě vy najdete a zjistíte, že je to přesně ta oblast, které byste se chtěli v budoucnu věnovat.

A navíc – získáte spoustu zajímavých témat do konverzací. Po letošním ročníku třeba neprojdu kolem pavlače, aniž bych nekomentoval její architekturu a její dopad na dobové demografické rozložení společnosti (to už je možná ale i trochu patologické).

V příštím ročníku se můžete těšit na opravdu zajímavé téma: „Muž a žena v průběhu historie.“ Pokud se do soutěže pustíte, držím palce!

Děkuji paní Mgr. Kupčové a paní Mgr. Pešlové za jejich podporu a pomoc během celého letošního ročníku. Vaší pomoci si upřímně vážím.

Autorkami fotografií jsou Bc. Lucie Smolková a Karolína Pflugová, kterým tímto děkuji.

Jan Barva