89 let od vyhynutí vakovlka – symbolu lidské viny i naděje

Kdysi vládl Tasmánii jako vrcholový predátor. Pak přišel člověk. Dne 7. září 1936 zemřel poslední známý vakovlk a lidstvo tím ztratilo jednoho z nejpozoruhodnějších vačnatců všech dob. Martin Novák z P4.A připomíná jeho příběh a zkoumá, zda je ještě naděje na návrat.

Člověk byl za svou existenci svědkem mnoha vyhynutí. Některé druhy zmizely přirozeně, třeba protože se nedokázaly přizpůsobit měnícímu se klimatu (např. mamut srstnatý, veledaňek… a samozřejmě i dinosauři). Jenže v mnoha případech byl hlavním viníkem právě člověk. Tak jako v případě dronteho mauricijského (dodo), ptáka moa nebo vakovlka tasmánského, známého také jako tasmánský tygr.

Ten neoficiálně vyhynul 7. září 1936, ale jeho příběh začíná mnohem dřív.

Miliony let evoluce

Nejstarší fosilie z čeledi vakovlkovitých sahají až 23 milionů let zpátky (ranný miocén). Samotný moderní vakovlk (Thylacinus cynocephalus) se vyvinul před asi 4 miliony let. Žil původně v Austrálii, Nové Guineji a Tasmánii.

Z pevninské Austrálie a Nové Guineje však zmizel kvůli konkurenci s dingy, přinesenými lidmi. Dingové, na rozdíl od masožravých vakovlků, byli všežravci a také si je domorodci ochočili a využívali je k lovu. Spolu s nemocemi, které přinesli, byli pro vakovlka smrtelnou konkurencí.

A tak se vakovlk stal endemitem Tasmánie – ostrova, kam dingo nepronikl, a pár stovek let před příchodem Evropanů (na jeskynních malbách byl již Aboroginci vyobrazen před 1 000 lety. př. n. l.).

Nejen šelma, ale vačnatec

Předtím, než si nastíníme tragický a smutný příběh vyhynutí, bych vám vakovlka rád představil. Thylacinus cynocephalus byl savec nadřádu vačnatci, řádu kunovci, čeledi vakovlkovití. Na první pohled vypadal jako šelma z čeledi psovitých, ale šlo o vačnatce. Jeho nejbližšími příbuznými byli ďábel tasmánský a mravencojed žíhaný. Vzhledem se ale velmi podobal vlkovi – lebka vakovlka a psa je téměř nerozeznatelná. Na Oxfordu ji dokonce používali k poznávacím zkouškám!

Této podobnosti se říká konvergentní evoluce, což znamená, že zvířata z různých vývojových větví vypadají podobně, protože je formovalo stejné prostředí a životní styl.

Vakovlci dorůstali délky 150-240 cm (největší kus měřil 290 cm) a výšky v kohoutku 60-90 cm (samec byl z důvodu pohlavního dimorfismu větší). Vážili mezi 15 a 30 kilogramy. Mívali žlutohnědou srst s tmavými pruhy na zádech a hřbetě, podle nichž získali přezdívku tasmánský tygr. Pruhy totiž s postupujícím věkem bledly a pravděpodobně sloužily jako kamufláž, nebo k identifikaci s jedinci. Jejich ocas byl tuhý a stavbou připomínal klokaní, uši měli kulaté a nohy uzpůsobené jinak než u psovitých šelem. Na předních tlapkách měli pět prstů, na zadních čtyři, a všechny prsty byly uspořádány v jedné linii. Chodili podobně jako hyeny a nebyli příliš zdatnými běžci, zato dokázali skákat, stát i pohybovat se po zadních končetinách, podobně jako klokani.

Způsob života

Vakolvci žili v lesnatých oblastech a pobřežních vřesovištích. Byli plachými nočními lovci. Studie naznačují, že měli slabé čelisti a živili se tak menšími živočichy – většinou útočili na malé klokany, vombaty, ptáky nebo vačnatce, ale také na již vyhynulého emu tasmánského. Jejich čelisti byly slabší, ale dokázali je rozevřít až do úhlu 120°.

Vakovlci trávili den ukrytí v dutinách a jeskyních. Obývali malé rodinné skupinky o několika jedincích, jejichž teritorium měřilo obvykle 40 až 80 km². Byly však zaznamenány i větší nerodinné skupiny, což naznačuje, že šlo o zvířata neteritoriální. Byli velmi plachí a člověku se vyhýbali, proto o jejich životě ve volné přírodě víme poměrně málo – většina informací pochází ze zajetí. Při rozrušení vydávali syčivé a vrčivé zvuky, při dálkové komunikaci naopak hlasitě řvali. Při lovu pak používali typické štěkavé a hrdelní zvuky, které mohly připomínat hyeny.

Vakovlci se mohli rozmnožovat celoročně, nejčastěji však během zimy a jara. Samice rodila dvě až čtyři mláďata, která po narození měřila kolem 7 centimetrů, byla slepá a holá. První tři měsíce strávila ve vaku, poté zůstávala v doupěti, dokud nebyla dostatečně vyspělá, aby se zapojila do lovu ve skupině. Vakovlci se v přírodě dožívali 5 až 7 let, v zajetí až deseti. Zajímavostí je, že vak se u nich – podobně jako u vačice – otevíral směrem dozadu, což usnadňovalo ochranu mláďat ve vaku v hustém porostu. Vakem disponovali i samci, kteří v něm ukrývali šourek – typicky pro vačnatce, u nichž je šourek umístěn před penisem.

Tragický konec

V době příchodu prvních Evropanů do Tasmánie byl vakovlk nejrozšířenější především v severní části ostrova. Prvním Evropanem, který pravděpodobně vakovlka spatřil, byl mořeplavec Abel Tasman, po němž ostrov nese své jméno. První vědecky doložené pozorování však pochází až z roku 1792, kdy jej zaznamenal francouzský přírodovědec Jacques Labillardiére. Oba Evropané vakovlka přirovnávali k tygrovi, patrně kvůli jeho pruhům. Oficiální vědecký popis pak následoval roku 1808, tedy pět let po osídlení Tasmánie Brity.

Vakovlk byl farmáři neoprávněně považován za hrozbu pro ovce, a tak byl cíleně pronásledován a zabíjen. K jeho úbytku přispěli nájemní lovci, divocí psi, ale i ztráta přirozeného prostředí a šíření nemocí. Společnost Van Diemen’s Land Company, která vlastnila rozsáhlá území Tasmánie, vypsala odměny za každého zabitého jedince už v roce 1830, tasmánská vláda pak mezi lety 1888 a 1909.

Několik jedinců bylo chováno v zoologických zahradách, například v New Yorku nebo Londýně. Největší smečka se však nacházela v Hobartu, kde se v roce 1899 narodila mláďata – první a zároveň poslední doložený odchov v zajetí.

Dochovalo se i několik vzácných fotografií a filmových záznamů, které často smutně dokládají, v jak nevyhovujících podmínkách museli vakovlci přežívat. Pět z těchto snímků vzniklo v Austrálii, dva v Londýně.

Ve 20. letech 20. století už byl vakovlk považován za vzácného tvora. V roce 1928 dokonce Tasmánský poradní výbor pro původní faunu doporučil jeho plnou ochranu, ale marně – zůstalo jen u slov. 6. května 1930 farmář Wilf Batty zastřelil posledního známého jedince ve volné přírodě.

Až 10. července 1936, tedy více než třicet let po první žádosti ochránců, byl vakovlk konečně zákonem chráněn. Ale bylo pozdě.

Posledního známého jedince odchytil v roce 1933 Elias Churchill, který ho převezl do zoologické zahrady v Hobartu. Dne 7. září 1936, pouhých 59 dní po vyhlášení ochrany, vakovlk zemřel. Mnozí ho znají pod jménem Benjamin, přezdívkou, která se začala používat až v roce 1968, kdy o ní poprvé psal Frank Darby, údajný bývalý zaměstnanec zoo. Tato přezdívka však nikdy nebyla oficiálně potvrzena a není jasné ani pohlaví posledního jedince. Zatímco se dlouho předpokládalo, že šlo o samce, analýza fotografií z roku 1933 naznačuje, že mohl být samicí.

V roce 1982 byl vakovlk oficiálně zařazen Mezinárodní unií pro ochranu přírody (IUCN) mezi vyhynulé druhy, tasmánská vláda ho následovala o čtyři roky později, v roce 1986. A právě den jeho úmrtí – 7. září – byl v roce 1996 prohlášen za Mezinárodní den ohrožených druhů.

Ačkoliv vakovlci vyhynuli vinou lidské liknavosti a nepochopení, stali se symbolem Tasmánie. Dnes je najdeme ve státním znaku i na upomínkových předmětech pro turisty, jako připomínku toho, že každý druh může zmizet a že za některé ztráty neseme odpovědnost přímo my.

Zprávy o údajném výskytu vakovlka se objevují dodnes, ovšem žádná z nich zatím nebyla vědecky potvrzena. Proběhlo i několik oficiálních expedic, jejichž cílem bylo vakovlka znovu objevit, ale všechny skončily bez přímých důkazů. Někteří badatelé věří, že by mohl přežívat v odlehlých částech Austrálie či Nové Guineje, nicméně je možné, že svědkové zahlédli jiné, podobně vypadající zvíře, které se zatím úspěšně skrývá lidským očím. Vzhledem k tomu, že tropické pralesy Nové Guineje zůstávají z velké části neprozkoumané, není to zcela vyloučeno.

Naděje na návrat vakovlků však nespočívá jen ve volné přírodě. V posledních letech se intenzivně zkoumá možnost jejich klonování pomocí zachovalé DNA. Naštěstí se dochovalo poměrně velké množství preparátů a tkáňových vzorků, které by mohly být pro tyto účely využitelné, jeden z nich si mohou návštěvníci prohlédnout i v Národním muzeu v Praze.

Velkou pozornost vzbudil nedávný objev čtyř mláďat vakovlka naložených v alkoholu, a to na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Odhaduje se, že se jedná o jedince pouze dva týdny staré, což z nich činí nejmladší známé dochované vzorky. Právě takto mladý biologický materiál je ideální pro extrakci genetických informací, a mohl by významně zvýšit šanci, že se jednoho dne vakovlci znovu objeví, tentokrát ne v divočině, ale v laboratořích.

Martin Novák, P4.A