Strach ze sklípkanů – bojíme se oprávněně? 

Pavouci v nás často vyvolávají strach a odpor. Jan Hanzel z oktávy8 si je ale zamiloval – jako domácí mazlíčky. V článku vysvětluje, proč strach z pavouků většinou není opodstatněný, a ukazuje, že sklípkani jsou fascinující a nečekaně nenároční společníci.

Když se řekne sklípkan, většině z nás se vybaví velký, chlupatý a nebezpečný pavouk. Proč tomu tak je? Lidé se často bojí pavouků v důsledku evoluční predispozici – rychlý pohyb a atypický vzhled mohly v minulosti signalizovat hrozbu. Tento vrozený strach je pak posilován učením a kulturou, protože negativní reakce na pavouky často vidíme už v dětství a přebíráme je od okolí. Výsledkem může být i arachnofobie – strach z pavouků, který je ovlivněný jak biologií, tak společností.

Je ale opravdu nutné se bát? Jak už to u podobných strachů bývá, spíš ne. Je to trochu jako se strachem ze tmy – kdysi mohl mít význam pro přežití, dnes už je spíš zbytečný. A co se týká sklípkanů, zatím neznáme jediný druh, který by byl pro člověka smrtelně jedovatý. Ano, kousnutí může bolet, ale sklípkan ho použije jen jako obranu. Pokud budeme respektovat jejich prostor, nijak nás neohrožují.

Perfektní evoluce 

Sklípkani vypadají v podstatě stejně už přes 100 milionů let. Najdeme je na všech kontinentech kromě Antarktidy, což svědčí o jejich dokonalé přizpůsobivosti. Jejich jed je přesně tak silný, jak má být: na kořist účinný, na predátory odstrašující a přitom energeticky úsporný. Sklípkani jsou totiž mistři v šetření energie – vydrží dny až týdny bez pohybu i bez potravy.

Zajímavé je i to, že samice sklípkanů se mohou dožít až dvaceti let, což je u pavoukovců naprostá výjimka.

Nečekaní spolubydlící 

V Amazonii sdílejí sklípkani nory s drobnými žabkami, například Chiasmocleis ventrimaculata nebo C. royi. Žabky zde nacházejí ochranu před predátory, úkryt i potravu, zatímco pavoukům pomáhají hlídat vajíčka před mravenci. Tato zvláštní symbióza je krásným příkladem toho, jak si příroda občas najde překvapivou cestu ke spolupráci.

Skvělý domácí mazlíček 

Spousta lidí má doma psa nebo kočku. Já jsem se před dvěma lety rozhodl trochu jinak a pořídil jsem si svého prvního sklípkana. Byl to nádherný druh Poecilotheria metallica – krásný, ale pro začátečníky naprosto nevhodný. 

Jakmile jsem ho začal pozorovat, naprosto mě fascinoval. Každý pohyb, útok na kořist – všechno působilo promyšleně a elegantně. A fascinace postupně rostla. Dnes jich mám doma jedenáct. Možná si říkáte, jak se to dá stíhat? Ale právě v tom je kouzlo sklípkanů – jsou extrémně nenároční. Dospělým stačí krmit jednou týdně, hlídat vlhkost a dolévat vodu. To je celé.

Závěrem 

Na první pohled může sklípkana vnímat leckdo jako děsivého. Ale když se na něj podíváte bez předsudků, zjistíte, že není hrozbou – naopak. Je to fascinující živočich, vyladěný evolucí k dokonalosti.

Stačí dát těmto tvorům prostor a respekt, stejně jako každému jinému živému druhu. Možná zjistíte, že se není čeho bát – a možná v nich, jako já, najdete své nové oblíbené spolubydlící.

Jan Hanzel, Septima8