Kapuce od mikiny – kniha, která ukazuje, že na své trápení nejsme sami

Sbírka povídek Kapuce od mikiny přináší silné příběhy o dospívání, emocích, vztazích a životních výzvách. Kniha otevírá důležitá témata, která se týkají nejen mladých čtenářů. Jak na ni nahlíží naše žákyně Tercie8, Eliška Švancerová?

Kniha Kapuce od mikiny je sbírka patnácti povídek, doplněná o s prolog a epilog. Na jejím vzniku se podílelo sedmnáct autorů, přičemž každý napsal jednu kapitolu. I to z ní dělá originální dílo – alespoň za mě. Jedná se o střední epiku psanou v próze.

Jaké je téma?

Kniha sleduje příběhy mladých chlapců či dívek, kteří se snaží vypořádat s těžkostmi ve svých životech. Zároveň ukazuje, že lidé s psychickými nebo fyzickými problémy to opravdu nemají jednoduché, a pokud má čtenář podobné trápení, může díky knize zjistit, že v tom není sám..

Příklady některých povídek: Hlad, Lísteček, Tanečnice, Hedvičino ráno, Habakuk…

Má oblíbená povídka a hlavní myšlenka

Jednou z mých nejoblíbenějších povídek je Hněv. Příběh sleduje mladou Zuzku, která se neustále hádá s rodiči, a to často kvůli úplným maličkostem. Jednoho dne ale dojde k vážnému nedorozumění. Zuzka uteče z domu za svou nejlepší kamarádkou, ale ani s ní se nakonec neshodne. Proto odchází i od ní a bloumá prázdným městem.

Postupně si ale začne uvědomovat, že rodiče i kamarádka měli možná pravdu – a že nebylo nutné vše tolik hrotit. Přemýšlí, jak se vrátit domů a jak se sblížit s těmi, na kterých jí záleží. Cestu zpátky nakonec zvládne – i když musí dokonce nasednout na vlak. Když otevře domovní dveře, vrhne se rodičům do náruče. Všichni se usmíří.

Hlavní myšlenka této povídky? Není nutné jednat hned v afektu – někdy stačí chvíli počkat, promyslet si, co uděláme, a zamyslet se nad tím, jaké to bude mít následky.

Co chtěli autoři čtenářům předat?

Chtěli ukázat, že každý člověk je jiný, nejen navenek, ale i uvnitř. Každý řeší své vlastní problémy, které se mnohdy nedají vyřešit jednoduše nebo rychle. Je třeba přistupovat k druhým s větší empatií. Autoři doufají, že čtenáři díky knize pochopí, že v tom nejsou sami a že své „démony“ lze zvládnout i jinak než útěkem nebo mlčením.

Jak na mne působí ilustrace?

Ilustrace v knize jsou opravdu krásné. Díky nim si dokážete lépe představit, jak vypadá třeba pokoj hlavní postavy, co se v něm nachází, jaké pocity prožívá, nebo jak přesně daná postava vypadá. Barvy v kresbách často odpovídají atmosféře, někdy převládají světlé, radostné tóny, jindy tmavší a smutnější. Knihu ilustrovala Elena Rozhková (Tasmanskaya) a odvedla skvělou práci.

Měli by si tuto knihu přečíst rodiče ?

Za mě rozhodně ano. Díky ní mohou alespoň trochu nahlédnout do světa svých dětí, lépe pochopit, jak reagují na různé situace a jak prožívají své problémy. Pomůže jim to dívat se na některé věci jinýma očima.

Jak se mi kniha četla?

Četla se mi poměrně dobře, jelikož má 162 stran, což není mnoho, a dá se tak zvládnout i za měsíc. Témata mě bavila, jelikož je potřeba o nich mluvit. Navíc jsem se díky knize naučila, jak lépe nakládat s emocemi i informacemi. Doporučuji si ji přečíst – pokud na to máte náladu. 

Komu bych knihu doporučila ?

Knihu bych doporučila všem čtenářům od 10 let výše. Je zajímavé, že každý si v ní může najít něco jiného. Mladší čtenáři se snadno vcítí do postav. Ti starší lépe pochopí, jak se cítí mladí lidé v náročných životních situacích. A to je někdy důležitější než stovky rad.

Eliška Švancerová, Tercie8