Jaromír Nohavica na PRIGU: O písních, životě i hledání sebe sama

Ve středu 5. listopadu měli studenti PRIGO jedinečnou příležitost setkat se s Jaromírem Nohavicou, legendárním písničkářem, textařem a překladatelem. Beseda, která se uskutečnila u příležitosti blížících se oslav Dne boje za svobodu a demokracii, nabídla nejen vhled do jeho umělecké tvorby, ale také osobní životní zkušenosti a upřímné odpovědi na otázky studentů. Setkání se tak neslo v duchu srdečnosti, autenticity a inspirace.

Akce byla výjimečná už jen z toho důvodu, že pan Nohavica pozvání do škol běžně nepřijímá. Tentokrát však udělal výjimku, když s úsměvem poznamenal: „Vždyť jsme skoro sousedi a cítím se tu jako doma.“ S mnohými z přítomných se údajně potkává při procházkách po okolí a školu tak vnímal jako přirozenou součást svého světa.

Po příchodu hosta a vřelém potlesku následovala přátelská debata, která studentům nabídla víc než jen informace. Otevřela jim cestu k hlubšímu přemýšlení o sobě samých. „Člověk celý život hledá svoje „indiánské jméno“. Kdo vlastně jsem? A to, co v sobě najdete, tím opravdu jste. To vám nepomůže najít ani škola, ani rodina. Ti vám můžou jen napomáhat, ale to, kým jste, musíte objevit sami. Musíte jít a hledat,“ vysvětlil studentům.

Sdílel i vzpomínku na dětství, kdy psal první dětské básničky, a zmínil zásadní moment, kdy od otce dostal místo houslí vysněnou kytaru: „Vzal jsem ji do ruky a cítil jsem, že je to součást mě.“

Na otázku, kdo ho v hudbě nejvíce ovlivnil, odpověděl s pokrčením ramen, hudební inspirace je podle něj těžko uchopitelná. „Hudba je zvláštní… vy to znáte. Když se k ní dostanete, ani nevíte proč, ale něco ve vás zůstane. Má obrovský dar. Říkám to pořád, je to snad jediná umělecká forma, která dokáže proniknout přímo do člověka.“

Studenty zaujala autorova upřímnost a schopnost pojmenovat složité věci jednoduše. Vysvětloval, že každý člověk v sobě nese něco výjimečného, něco, co stojí za to najít a nebát se toho. „Vidím to ve vašich očích. Každý má v sobě něco jiného. A to nejtěžší je to najít. A když to člověk najde, nesmí se toho bát – má tím životem jít dál,“ dodal.

Velkou část besedy věnoval tomu, jak vznikají písně. Odpověděl na dotaz, zda nejprve vzniká text, nebo melodie: „To je dobrá otázka. Písničky vznikají třemi způsoby. Třetí způsob – to je ten můj. Sednu si s kytarou nebo ke klavíru a vzniká to dohromady. Slova i melodie se rodí současně, navzájem se ovlivňují. Rytmus, tón, nálada… všechno to spolu tvoří písničku. Někdy je veselá, jindy smutná, ale vždy musí jít ruku v ruce.“

Zazněly i vzpomínky na tzv. „šuplíkové“ písně, tedy skladby, které nikdy nebyly oficiálně vydány, ale žijí v paměti. „Písnička má obrovský dar – dokáže se vracet. Když si po letech vzpomenete na nějakou písničku, nezačnete si jen broukat melodii. Vybaví se vám i ten okamžik – holka, se kterou jste ji slyšeli poprvé, celý ten večer, táborák, cesta v autě s mámou… To je dar písně.“

Hudbu také popsal jako jedinečný jazyk, který vklouzne do člověka: „Hudba má dar proniknout přímo do nás. A pak se ve vás usadí, jako v malé přihrádce, kterou nosíte celý život. Až po letech zjistíte, které písničky vás opravdu formovaly.“

Dnes už podle něj šuplíky ani neexistují: „Dřív se písně vydávaly na deskách, kazetách, CD. Dneska máte v mobilu všechno. Nahrajete písničku, dáte ji na internet, na Spotify a ona letí světem jako vlaštovka.“

Zmínil také, že například Ladovská zima vznikla spontánně po odhazování sněhu: „Vzal jsem kytaru a text mi jakoby spadl shora. Druhý den jsem ji zahrál, někdo ji natočil a za dva dny hrála na pumpě,“ popsal s úsměvem.

Na dotaz k dokumentárnímu filmu Jarek odpověděl: „Nakonec jsem si řekl, že jednou za život by to asi člověk měl udělat, dokud si ještě všechno pamatuje. A taky proto, že jsem chtěl některé věci sám uzavřít. Ten film pro mě nebyl o slávě, ale o vzpomínkách.“ Přiznal však, že natáčení filmu nebylo jeho přirozeným prostředím. „U filmu se všechno opakuje. Mám raději koncert, tam se to děje teď a tady. Stejně jako v životě.“

V průběhu besedy nechyběly ani veselejší historky, například o tom, jak málem vystupoval v Číně. Atmosféra v sále byla opravdu výjimečná, střídalo se ticho soustředění, smích i respekt.

Na závěr čekalo na studenty milé překvapení, Jaromír Nohavica jim složil a zazpíval píseň přímo na jejich vlastní hudební podklad. Tento moment mnozí označili za jeden z nejhezčích zážitků svého školního života. „Dělal jsem to dnes poprvé a naplno,“ uzavřel písničkář.

Děkujeme Jaromíru Nohavicovi za to, že přijal pozvání a věnoval studentům svůj čas, upřímnost a umění, které inspiruje napříč generacemi.

Zvláštní poděkování patří také Mgr. Šebestové, která toto výjimečné setkání domluvila, a moderátorkám Magdaléně Bařákové a Evě Sziliczaiové ze 4.A za citlivé a profesionální provedení celou besedou.

Za pořízené fotografie děkujeme Samantě Brychlecové.

Pokud se chcete dozvědět o Jarku Nohavicovi více a poslechnout si jeho písně, doporučujeme jeho oficiální web.

Za redakci
Mgr. Aneta Pěsňová, Martin Novák a Jakub Machetanz z P4.A