Nevyslovené: Z pera Elišky Švancerové

Ideál

Být krásná –
to si přeje každá žena,
která chce ve společnosti něco znamenat
a také v životě zpomalovat.
Všichni víme, že jsme podceňované,
je to to nejhorší, co uslyšíme.

Tlustá, štíhlá.
Tyčka, šířka.
To je to, jak nás vidí,
ale neslyší.

Proto si myslíme,
že my nesmíme.
Děláme jen kolotoč,
jak vír,
co nesmí žít.
Říkají: když něco, tak se schovej,
do klubíčka,
když nevidí tě matička.

Houkat jak výr,
který chce snít.
Snít, že umí něco abstraktního.
To chce každá žena.
Ne pouze houkat…

Problém

Vyslovit to slovo je těžké,
jedno z nejtěžších.
Ne, nechci to.
Nechci to.
Neznám to.
Nevím.
Netoužím po tom.
Nepotřebuju to tak.

Proč to nejde říct?
Jak jen to vyslovit
je otázka za všechny prachy
a odpověď je jako hledat jehlu v kupce sena.

Strach

Bojím se,
bojím se, že se z té hodné holky stane ta,
která bere emoce,
říká lži
a sbírá si vše,
jak ježeček před podzimem.

Dělá si rány do srdce,
aby nic nikdo neviděl.
A sem tam hraje ruskou ruletu,
při které vždy zvítězí.

Tváří se jak neviňátko,
je to vždy miláček,
zlatíčko,
nikdy nezklame.

Omlouvá se stále,
neuvědomuje si to,
je jí to jedno,
že ubližuje všem ostatním.

Jen ona ví….

Lepší být ptákem

Už nemůžu.
Zvládám to tak, tak.
Létám nahoru do oblak,
ale poté do domu,
kde vidím tu realitu.

Zasednu za stůl
a píši slovo,
které mi největší bolest působilo.

A už cítím, že vzlétnu,
ale někdo do mne šťouchne
a řekne: „Proč to nepíšeš o mně?“

A to mě bolí,
když lidi posuzují a neví.
Já jim říkám, ať se snaží,
oni stejně neposlouchají.
Pláču, v koutě naříkám,
že jako pták nelítám.

Domov

Místo lásky a klidu,
nebo nepokoje a vzteku?
Slzy či radosti,
smíchu a depresi.

Tečící slza
či kvetoucí poezie?
Touha i chlouba,
euforie či vzpoura.

Úklid a klid,
hra či pouze vtip.
Sprostá slova
nebo pouze metafora?

 

Eliška Švancerová, Tercie8