Eva Anna Mortemová: Divnozem (2. část)
Tam, kde první část Divnozemě zanechala hrdinu v zemi beze jména, začíná jeho další cesta – hlouběji do ticha, kde otázky přehluší samy sebe. Pokud jste nečetli první část příběhu, najdete ji ZDE.
III
Po setkání s kočkou jsem měl opravdu zvláštní myšlenky. Přesto jsem si stále myslel, že je to jen hloupá kočka.
Nyní jsem seděl na žebříku, kolem mne jich byly miliony, ale já si vybral právě tento – ne proto, že byl nejblíže, ale proto, že byl duhové barvy, byl ze všech nejpohodlnější a nejhezčí. Žebříky se vznášely ve výšce, na kterou jsem nedosáhl.
Najednou se však žebřík pohnul, a tak jsem seděl na svém žebříku, jenž se plavil po nebesích jako bárka v bezbřehém moři oblaků. Větry, mdlé a nepostižitelné, jej unášely neznámými směry, však já neměl ku pomoci žádné veslo, žádné lano, jímž bych mohl svůj osud ovládnouti.
Kolem mne, v nekonečných hlubinách prostoru, se vznášely tisíceré žebříky, rozsety jako hvězdy v úhledném, a přec nesmyslném vzoru. Každý se klátil ve vlastním rytmu, každý se pohupoval – však žádný nevedl výše, žádný níže. Bylo to, jako by všechny směřovaly všemi směry a žádným zároveň.
Tu se pojednou obloha zatměla – leč ne tím způsobem, jímž by se den měnil v noc. Ba ne, zde, v tomto světě beze světa, nebylo proměn mezi úsvitem a soumrakem, nebylo běhu slunce po klenbě nebeské, ba ani nebes samotných. Jen změna, beze jména, beze smyslu.
A tak se mne zmocnila nejistota, zda vůbec kdy bývalo světlo, či zda nebylo vždy tak mdlé, přechodné, visící v prázdnu jako zapomenutý záblesk dávného, mrtvého dne.
„A cožpak jsi si jist, že noc nyní přichází?“ ozval se hlas a já vzhlédl.
Tam, kde by snad mělo býti nebe, či snad dno propasti, plulo cosi – bylo to měsícem a nebylo to měsícem zároveň. Byl to tvar, jenž se měnil, kdykoli jsem na něj pohlédl. Byl tím, čím jsem jej učinil svým pohledem, a přec byl vždy něčím jiným. V jediném okamžení byl srpkem, v druhém puklým, bezokým obličejem, ve třetím zářícím kolem, jenž měl zuby – a ty zuby se smály.
„Ty myslíš, že noc přichází, protože barva se proměnila. Ty myslíš, že den byl, protože si jej pamatuješ. Avšak nebylo světla, nebylo tmy – bylo toliko to, co jsi sám nazval. A co jsi nazval, to sis vymyslel.“
Mrazilo mne.
Měl jsem pocit, že žebřík pod mýma rukama již není dřevěný, že není barvitý, že snad nikdy nebyl.
„Ale vždyť… vždyť já vím, že jsem viděl světlo. Cítil jsem ho na tváři, v očích!“ bránil jsem se a hlas se mi třásl.
Měsíc – či co to bylo – se opět změnil. Tentokrát to byl beztvarý stín, pouhý obrys ve tmě, jenž měl podobu jen natolik, nakolik jsem ji byl s to pojmout.
„A což není světlo toliko důsledkem tvé vlastní potřeby viděti? Což není den toliko snem, jímž se ukolébáváš? Když zavřeš oči, nevíš, co jest za nimi. Když je otevřeš, nevíš, zda tvé vidění není jen klamem. Nic neexistuje – vyjma toho, co jsi sám vymyslel. A ty jsi tvůrcem i obětí svého klamu.“
Žebříky kolem mne se rozhoupaly prudčeji. Některé se rozplynuly v nicotu, jiné se rozvětvily jako podivné stromy, jejichž větve byly schůdky vedoucí do nikam.
„A což ty? Kdo jsi?“ zeptal jsem se slabým hlasem, přičemž jsem se pevněji chytil příček svého žebříku.
„Jsem to, co se dívá a co se nedívá. Jsem to, co jest a přec není. A jsem to, čím jsi mne učinil,“ jeho hlas zeslábl, změnil se v šepot, jenž byl sotva hlasitější než pohyb vzduchu mezi žebříky.
A tehdy jsem pocítil pravou hrůzu. Hrůzu z poznání, že vše, co znám, snad nikdy nebylo.
Že svět není a nebyl.
Že já… nejsem.
IV
Celý čas, jenž jsem zde strávil v tomto podivném a opuštěném místě, jsem si kladl otázku, proč tu vlastně jsem. Otec mi vždy opakoval, že každá věc má svůj smysl, že vše má svůj řád a důvod, proč existuje. Ale jak jsem zde trávil dny, uvědomil jsem si, že to, co jsem považoval za pravdu, už ve mně nenašlo oporu. Zdálo se, že nic kolem mne nedává smysl, že nic neodpovídá tomu, co jsem kdysi slyšel. Tatínek se mýlil.
Tady, v této podivné zahradě, nebyl žádný řád, žádný účel. Slunce pomalu zapadalo za obzor a vzduch kolem mne ztichl, jak se noc blížila. A všechno kolem bylo jen prázdné, bez života a bez citu.
Uprostřed zahrady jsem spatřil postavy dětí. Byly to podivné postavy, zcela černé, jakoby z jiného světa, z místa, kde se čas zastavil. Stály tam jako kameny, nehybné, bez jakékoli známky života. Na zemi před nimi ležel míč, starý a opotřebovaný, ale žádná z těch bytostí se nepohnula, aby jej pozvedla.
Děti tu byly, ale nehrály si, nemluvily, nebyly přítomné tak, jak se to od dětí očekává. A přesto, nějakým způsobem, byly součástí tohoto světa.
V té chvíli mi přišlo, jako by prostor kolem mne byl naplněn přítomností, kterou nebylo možné uchopit. Okolo mne byly bytosti, ale každá z nich byla vzdálená, neuchopitelná.
Byl jsem obklopen něčím, co jako by tu bylo – a přesto nebylo.
Jak jsem tam tak stál, náhle jsem vzal do ruky míč. Byl to pohyb zcela přirozený, snad vedl i k hledání nějaké odpovědi, přestože jsem věděl, že žádná přijít nemůže.
Odrážel jsem míč o zeď a při každém odrazu jsem cítil, jak se svět kolem mne ztišuje, jak z něj pomalu vyprchává síla.
Ticho, které zaplňovalo tuto zahradu, bylo jiným druhem ticha – nebylo prázdné, ale plné. Bylo to ticho, které mělo vlastní hmotu.
A tak jsem tam stál, obklopen černými postavami, které neměly touhu si hrát, a přesto byly součástí světa, jenž byl prázdný a beze smyslu. Míč, který jsem držel v ruce, se stal mým jediným společníkem.
„Myslím, že je čas jít zpět domů,“ řekl jsem si pro sebe.
„Co je to čas?“ ozval se za mnou hlas.
Otočil jsem se. Byla to opět kočka s květinou místo hlavy. Pozorovala mne svým velkým, nehybným okem.
„Všechno plyne,“ řekl jsem nakonec, ztracený v myšlenkách. „A my s tím plynutím jen vkládáme své příběhy, i když vlastně žádný z nich nemá skutečný konec.“
Kočka se na mě stále dívala. Její oko se nezměnilo, jako by v něm byla ukryta odpověď, kterou jsem si nikdy nemohl vzít.
„A co je to konec?“ zeptala se, jako by otázku kladla nejen mně, ale i sobě a celému světu kolem.
„Je to jen návrat k nějakému počátku, nebo jsme to my, kdo si tento začátek a konec vymýšlí, protože bez nich bychom nedokázali nic pochopit?“ Slova visela ve vzduchu, nezodpovězená.
„Následuj mne,“ řekla kočka jemným hlasem a vedla mne přes celou louku.
Za kopcem se otevřelo travnaté údolí. A tam, mezi vysokými stébly trávy, leželo nespočet hodin. Byly rozprostřeny na zemi jako zapomenuté artefakty času. Každé z těchto hodin ukazovalo jiný čas, každé tikalo jiným rytmem, každé se pohybovalo vlastním tempem.
Kočka se posadila na trávu a pozorovala mě, jak chodím mezi hodinami a snažím se najít odpovědi.
„Pořád věříš na smysl a řád?“ zeptala se a já se zastavil.
Po tváři mi steklo pár slz. Otočil jsem se za jejím hlasem.
„Chtěl bych domů,“ řekl jsem.
Kočka mě chvíli jen pozorovala. A pak se proměnila ve velké dveře.
Otevřel jsem je.
Když jsem však udělal pár kroků, padal jsem – padal do nicoty, té, se kterou jsem se už setkal více než jednou.
Probudil jsem se.
Můj pokoj vypadal stejně jako tehdy, když jsem z něj odcházel.
Dveře se otevřely a v nich stál můj otec, ten, kterého jsem měl tak rád.
„Podívej, jaký je tu nepořádek, vždyť jsem ti už několikrát říkával, že vše má svůj řád a – “ nestačil dopovědět, když jsem se v tu chvíli začal smát.
Věděl jsem totiž více než on.
O kočce. O úsměvu. O hodinách.
