Strašidelná povídka (příběh na pokračování) – 1. díl

NOVÝ PŘÍTEL?

Zase skončil další dlouhý den, došla jsem domů, odhodila batoh do rohu pokoje, sundávám si svou oblíbenou džínovou bundu, lehám si do postele a samou únavou usínám. Vzbudila jsem se ve tři ráno. „Kdy jsi usnula? Jak dlouho jsi spala?“ ptala jsem se sebe sama. Moment… Proč se ptám sama sebe nahlas? „Neptáš se sama sebe. Já nejsem ty,“ řekl hlas, který vlastně nezněl jako ten můj. Rozhlížela jsem se okolo sebe a v pokoji bylo všechno tak, jak jsem to zanechala, takže sen to být nemohl. Nebo mohl? 

            Zkusila jsem vstát, ale nedokázala jsem ovládat nohy. Možná jsem se jen ještě neprobudila úplně. Slyšela jsem tichý a trochu psychotický smích. Kdo se smál, jsem nevěděla. Neznala jsem ten hlas, byl to silný, hrubý, ale příjemný mužský hlas. Myslela jsem si, že je to jen sen, tak jsem si zase lehla a pokusila se usnout.

            „Nespala jsi už dost? Nebojíš se spát?“ řekl hlas. Netušila jsem, proč mě nechce nechat spát, ale ta hlavní otázka mě napadla až po dalších pár větách. Odkud ten hlas přichází? Rychle jsem si sedla a rozhlédla se po pokoji. Nikdo tam nebyl. Vstala jsem, pomalu došla ke skříni, hlas na mě pořád mluvil: „Nenajdeš mě. Přemýšlej. Slyšíš mě pořád stejně jasně jako v posteli.“ 

Otevřela jsem pomalu dveře skříně, ale nebála jsem se, že v ní někdo nebo něco bude, protože to bych ten hlas musela slyšet tlumeně. Prázdno. Ve skříni byly jen moje šaty. Začala jsem zmateně běhat po pokoji a přehrabovat všechny věci, které byly na zemi, ve skříních, na skříních, pod stolem i pod postelí. Nic. „Kde jsi?! Kdo jsi?!“ začala jsem křičet tak nahlas, že to vzbudilo rodiče, kteří mi řekli, že jsem asi měla nějakou noční můru, že mám jít spát. Hlas už se neozval. Usnula jsem a ráno jsem šla do školy s pocitem, že to všechno asi opravdu byl jen zlý sen.

Pokračování příště…