Opět dole v dole

Důl Žofie, známý také pod názvem Fučík 5, patří k posledním přístupným svědkům hornické éry na Karvinsku. Spolu s Dolem Jeremenko tvoří výjimečné místo, kde lze ještě nahlédnout pod zem a pocítit atmosféru skutečné hornické práce. V článku Vás zavedu do jeho útrob, od jámové tůně přes tmavé chodby až po těžní stroj. Přiblížím Vám nejen technické zajímavosti, ale i své zážitky, které ve mně návštěva tohoto místa zanechala.

Posledně jsme navštívili Důl Jeremenko a prohlédli si budovy s ním spojené, těžní stroj, sklad čerpadel, místo samotného odčerpávání a dispečink, odkud se celý proces řídí a sledují se zde i hodnoty metanových čidel. Zmiňoval jsem také, že se odtud řídí čerpání vody z dalšího dolu – dolu Žofie (dříve Fučík 5). Měl jsem štěstí, že jsem se mohl podívat i tam – do jednoho z posledních přístupných dolů v našem regionu.

Na rozdíl od Jeremenka má Žofie více zpřístupněných chodeb a dokonce dvě zpřístupněná patra, deváté a osmé. Celý areál působí autentičtěji, není tak „uklizený“ jako Jeremenko a zachoval si více z původní podoby.

Naši exkurzi jsme tradičně zahájili bezpečnostním školením. Každý z nás dostal ochranný oděv, přilbu, rukavice, baterku a sebezáchranný přístroj. Poté jsme se vydali rovnou do dolu.

Karvinské doly se od těch ostravských liší zejména velikostí – uhelné sloje jsou mohutnější, a proto jsou i chodby prostornější. Stejně jako na Jeremenku slouží i tento důl k odčerpávání důlní vody, která je odváděna, aby mohla nadále fungovat těžba na posledním aktivním dole ČSM. Voda se zde však čerpá odlišným způsobem. Nejprve se z jámové tůně na devátém patře přečerpává do velké nádrže na osmém patře, která vznikla úpravou původních chodeb. Odtud se pak čerpá na povrch do Petřvaldské stružky.

Do dolu se s námi podívali i bývalí horníci, kteří zde pracovali.

Tento článek jsem pojal převážně fotograficky, mnoho prvků se totiž s dolem Jeremenko překrývá. Pokud se chcete dozvědět více, doporučuji vám přečíst i můj předchozí článek Do dolu na vlastní kůži.

Pod námi se nachází nejnižší bod současného dolu a jámová tůň.
Náhled do jámové tůně
Zde se nachází nádrž, odkud už voda putuje na povrch.
Zatopené bývalé chodby
Vchod do nádrže

Na osmém patře se nachází remíza neboli depo, kde se dříve odstavovaly a udržovaly důlní lokomotivy a vozíky. Dnes zde stojí už jen odstavené vozy a uskladněný materiál. Najdete tu třeba i hasičský nebo plošinový vozík.

Požární vozík
Vozík pořád naplněný uhlím

V klikatých uličkách remízy je odhalený kus úhelné sloje, která dokazuje těžbu uhlí.

Ve většině chodeb, kterými jsme procházeli, nebylo osvětlení, a tak jsme si svítili pouze baterkami. Na chvíli jsme si zkusili, jak vypadá naprostá tma, která vás doslova pohltí. Pocit, že „nevidíte ani vlastní tělo“, bych přirovnal k tomu, jako kdyby vám někdo vypnul oči – slyšíte, vnímáte prostor, ale zcela ztrácíte vizuální orientaci.

Většina přiložených fotografií je pořízena s bleskem, bez něj by byly snímky téměř zcela tmavé. Právě tak však vypadala naše cesta, kdy jsme většinu času byli obklopeni tmou.
Takto to vypadá po většinu naší cesty…
Jedna z mnoha zahrazených chodeb
Zde lez vidět zahrazená chodba, která má například průleznou trubku pro kontrolu druhé strany.
Další z příkladů focení bez blesku. Kdyby se zde těžilo, všude by se vznášelo velké množství černého prachu.
Cestou k nádrži na osmém patře jsme potkali pracující dělníky na nosnících. Dole na obrázku je položená speciální vzduchová (pneumatická) sbíječka. Vzduchová je proto, aby při vytvoření jiskry nedošlo k výbuchu z důvodu velkého procenta metanu ve vzduchu.
Geodetický bod
Rozvodna na osmém patře
Cedule využívaná ještě v dobách těžby
Šachta těžní klece
Poslední pohled na náraziště a vyrážíme zpátky na povrch

Oproti Jeremenku je zde použit dvojbubnový těžní stroj. Když jedna klec jede nahoru, druhá současně klesá dolů. Průvodníky jsou dřevěné, a proto je jízda mnohem tišší. Do sedmého patra je jáma po obvodu vyzděná cihlami, odtud dolů pak zpevněna betonovými skružemi.

Dvojbubnová těžní klec
Kozlíková věž (vlevo) a skipová věž (vpravo)
Jednoduchá, přesto krásná budova těžního stroje
Sklad čerpadel (vlevo) a rozvodna (vpravo)
Být báňským záchranářem je velmi nebezpečná, ale svým způsobem zajímavá práce.

Exkurze Dolu Žofie byla pro mě zajímavější, a to možná kvůli tomu, že jsem plno věcí už znal a mohl jsem se tak soustředit na jiné detaily. Jak jsem již zmiňoval na začátku, důl působil autentičtěji, surověji. Byl to pro mě velký zážitek – a také čest – že jsem se jako jeden z posledních mohl do těchto míst podívat a zachovat tyhle památky aspoň na fotografiích. Zažíváme velký útlum hornického průmyslu a další generace už tak nemusí vědět o dolech nic. Doufám, že i tento článek přispěje k tomu, aby památka na doly a hornictví v našem regionu úplně nezanikla.

Historický kontext dolu Žofie

Důl Žofie (Fučík 5) – První zmínky o tomto dole pocházejí již z roku 1817. Hloubení jámy započalo v roce 1871 pod vedením Guttmana Vondráčka. Důl byl pojmenován po manželce společníka Davida rytíře von Guttmana. Těžba začala v roce 1874. Od roku 1963 důl spadal pod důl Čs. pionýr jako závod 1 a po jeho sloučení s dolem Julius Fučík v roce 1970 byl označován jako závod 5 dolu J. Fučík.

Jáma č. 1 dosáhla hloubky 805 metrů. Výdušná jáma č. 2 z roku 1931 byla zasypána v roce 1998. Dnes slouží důl Žofie pouze k čerpání důlní vody z petřvaldské dílčí pánve. Za dobu provozu se zde vytěžilo celkem 44 milionů tun uhlí.

Zdroje: zdarbuh.cz, diamo.cz

Martin Novák, P3A