Povídej: Potlačování pocitů
Říkat „jsem v pohodě“ je snadné. Ale co když to není pravda?
V dalším článku ze série Povídej se studentka Anna Hlaváčová zamýšlí nad tím, proč často potlačujeme své emoce, jak se to může projevovat a proč je důležité naučit se o svých pocitech mluvit – i kdyby to mělo začít jen obyčejným přiznáním sobě samému.
„Jsem v pohodě.”
Jedna z nejčastějších vět, kterou říkáme. A přitom často vůbec není pravdivá.
Možná se ti nechce řešit, co cítíš. Možná máš pocit, že to není důležité. Možná si říkáš, že to prostě přejde. Jenže pocity, které potlačíme, nezmizí. Jen se schovají a čekají.
Proč své pocity potlačujeme?
- Nechceme obtěžovat ostatní.
- Bojíme se, že budeme působit slabě.
- Máme pocit, že bychom to měli zvládnout sami.
- Neumíme své emoce pojmenovat.
Ve škole se často učíme, jak být výkonní, ale ne to, jak pojmenovávat své pocity. A tak raději mlčíme.
Co se děje, když své emoce držíme v sobě?
Potlačené pocity se můžou projevit:
- dlouhodobou únavou,
- stresem nebo úzkostí,
- podrážděností,
- pocitem prázdna,
- ztrátou motivace.
Tohle nejsou slabosti.
Jsou to signály, že něco potřebuje tvoji pozornost.
Jak dát pocitům prostor?
Nemusíš hned mluvit před ostatními. Stačí malé kroky:
- Přiznej si, co cítíš – klidně jen sám/sama pro sebe.
- Napiš si to – do poznámek, deníčku, na papír…
- Najdi si jednoho človíčka, kterému můžeš říct: „Není mi dobře.“
- Dovol si pauzu – emoce nejsou zdržení, jsou součástí tvé cesty.
Nemusíš být pořád silný/á.
Nemusíš všechno zvládat s úsměvem.
Mluvit o pocitech není slabost.
Je to způsob, jak se o sebe starat.
Anna Hlaváčová, P2A
