Budík na 7:57 – Pyžamová neverending online párty z postelí
autorka: Mgr. Táňa Pešlová
Povídáme si, jak jde život. Vzpomínáme na zlaté studentské časy. ÓÓÓ, jaká to dnes změna…
Půl druhé ráno. Muž a sedmiletý syn, který se jim opět nastěhoval do postele, už několik hodin sehraně oddychují. Eva přiléhá ke zpocenému tělíčku a doufá, že i ona brzy zabere. Po dalším karanténním dni je sice vyřízená jako vzkaz, ale zároveň nastartovaná jak po trojitém kafi mixnutém energy drinkem. Hlavou jí běží rekapitulace uplynulého dne a rovnou i myšlenky na ten další. Už nějakou dobu se opět slévají v jednu nekonečně dlouhou symfonii složenou z mnoha opakujících se refrénů. Je to vyčerpávající. Diář zeje prázdnotou, přesto se od rána do noci nezastaví. Na jednu stranu se dny zdají být nekonečně dlouhé, na stranu druhou jsou zvláštně krátké. Věčně nestíhá. Tomu rozumím, taky nestíhám. Nikdo nic nestíhá. Kam se poděl všechen ten čas, který běžně trávíme cestováním do a ze škol, na schůzky, na kroužky, do divadel, na pivo…? Kam se ztratil čas strávený s přáteli, v bazénu, v kině nebo na hřišti?
Hřištěm se teď staly naše domovy. Ale kde stále brát energii na to den co den vytvářet rozvrh hodin, harmonogram zápasů dětí, přípravy, prezentace, úkoly apod.? Je to úmorné, snad to klání už brzy vyhrajeme. Děláme, co můžeme, čerpáme všechny výhody, které doba skýtá, a snažíme si to dělat hezčí. Ráno využívají možnosti pospat si déle než obvykle, pak vypukne další nekontrolovatelná jízda jako na horské dráze v zábavním parku na Floridě. Startují 7:57, kdy Eva vyhání prvňáka z vyhřátých peřin, aby se ještě v pyžamu, neučesaný a nenasnídaný připojil k online výuce. Dvě čtyřicetiminutovky klidu, v nichž zapíná pračku, čistí si zuby, vaří si kafe, cvičí a na několikrát budí dvě starší děti, aby se i ony v pyžamech připojily ke svým Zoomům a Teamsům. Zatímco jejich benjamínek si paní učitelku přes počítač docela užívá, těm starším se už k monitoru většinou nechce. Není se co divit, kantory a spolužáky vídají jen na dálku v podstatě už rok. Pyžamová neverending online party z postelí…
Jsem lepší snad jen v tom, že telefonáty a maily z postele nevyřizuji, kupodivu vstanu, ale jinak se podobám Eviným dětem – v dlouhém triku a s rozcuchanými vlasy usedám se snídaní k počítači a snažím se soustředit. Evička je lepší, je inspirativní. V rámci nezbláznění si dala několik výzev. Každý den zpestřit něčím nevšedním, udělat sobě nebo ostatním radost. Stačí maličkost, pověsit na jabloň ptačí krmítko, objednat dceři nové povlečení, zasadit semínka rajčat. Každý týden uvařit něco, co ještě nejedli. A každý měsíc pak s menší či větší grácií zkonstatovat, že se stihli hýbat, hrát hry, zpívat, koukat na filmy a vzájemně se nepozabíjet. Že to prostě dali. Taky jsem dnes udělala radost – upekla jsem dvě buchty pro pracovníky Libušína. Co na tom, že jsem zapomněla přidat nějaké ingredience. Byly aspoň zdravější.
„Mami, já mám hlad. Mami, já se nudím! Mami, co bude k obědu? Mami, pojď se mnou hrát karty. Mami, půjčíš mi telefon?“ Uff, tak to už jde mimo mě. Snad jen manžel se večer pídí po jídle a diví se, že lednička září prázdnotou. V Praze je teprve deset dopoledne, ale prvňákovi už skončila výuka a věty tohoto typu bude Eva poslouchat až do večera. U toho vařit, uklízet, kontrolovat starší děti, pomoct tu s dějepisem, tam s angličtinou. Připojit mrňouse na online hodinu sboru, dohlédnout na připojení dcery k němčině, nejstaršímu synovi připomenout distanční lekci kytary. Utěšit, pomazlit, podpořit, nakoupit. A znovu uvařit.
Uff, i o toto jsem ochuzena. Stačí jen nějak prokličkovat slalomem svého pestrého homeofficu.
A zase Evička… Na práci z domova je už léta zvyklá. Je pánem svého času, je flexibilní a pracuje pro několik projektů zároveň. Nemá sice vytyčenou dobu od do, ale musí zkrátka včas odevzdat slíbené. Někdy to znamená i 20 hodin čistého času u počítače denně (ó, jak mi to něco připomíná), jindy několikadenní prázdniny a prostor pro vlastní věci, psaní, válení se, výlety. Na lockdown se ale nikdo neptá a pracovnu si do dlouhodobého pronájmu ukořistil manžel na cally, které od osmi rána do osmi večera neberou konce. Všechno tak v rámci na vlas stejným dnům honí do noci ve volných deseti či maximálně dvacetiminutovkách, kdy jí zrovna za krk nedýchá některé z dětí. Kdy výjimečně nikdo nemá hlad. Kdy se děti v harmonické symbióze samy zabaví na zahradě a neřvou při tom tak, že je to slyšet až do vedlejší vesnice.
V každém případě může děkovat za zahradu. Nedokážu si představit, že by tohle zažívali na sídlišti v 3+kk bez balkónu. Že by neměli pro každé dítě samostatnou místnost na distanční výuku. Pro každé dítě vlastní počítač. Že by jeden z nich přišel kvůli covidu o práci, že by řešili existenční problémy. Že by Eva chodila každý den fyzicky do práce a nebyla dětem k ruce. Že by někdo z jejich blízkého okolí na ten „debilní koronavir“, jak mu říká jejich nejmladší dítě, umřel. Eva se choulí ke zpocenému oddychujícímu tělíčku, hladí své kluky po hlavách. Vlastně se mají dobře. Unavená, ale pokorná a vděčná rychle zavírá oči. V 7:57 totiž zazvoní budík.
