Svět, který se bojí dobra: Ostravský Idiot pod drobnohledem

Kabáty, peníze, křik, blikající světla nejsou jen vizuální efekty. V ostravské inscenaci Idiota se stávají symbolem světa, který pohlcuje lidskou čistotu i naivitu. Dostojevského příběh knížete Myškina ožívá v Divadle Antonína Dvořáka jako silná výpověď o společnosti, která se bojí dobra víc než zla. Jak působí ruská klasika na dnešního diváka? A proč z ní mrazí i v 21. století? Na tyto otázky ve své recenzi odpovídá Eva Sziliczaiová.

I přes náročné školní dny jsem se rozhodla navštívit ostravské Divadlo Antonína Dvořáka a obohatit se o známý realistický příběh Idiota od F. M. Dostojevského.

Průzkumy nelžou, když tvrdí, že do divadel chodí čím dál větší množství mladých lidí. Atmosféra byla jako vždy velmi příjemná, a i když jsem se rozhodla jít sama, nejednou jsem si s někým popovídala, ať už s mladšími, nebo staršími diváky.

Prostory divadla mě osobně nikdy nezklamou. Krásné, upravené schodiště, lustry třpytící se ve žlutém světle a velké obrazy pověšené ve foyer, kde si člověk může sednout přímo naproti nim, chvíli rozjímat a občerstvit se.

Happening

Ve stejném foyer mě před představením překvapil happening s názvem Každá třetí Nastasja. Mladí umělci procházeli mezi lidmi popíjejícími víno a džus, jakoby nic, a v chlupatých kabátech do éteru vpouštěli narážky na hru (věty jako „Je zima, co?“, „Musel jsem se léčit.“, „A vyléčili vás?“). Happening obsahoval mnoho metafor a symboliky a zanechal v divákovi otázky, které jej doprovodily až do divadelního sálu.

Takové zpracování bylo za mě krásným oživením před samotnou hrou. Přirovnala bych ho k filmovému traileru, jenže naživo. Motivy násilí na ženách, obtížnosti života v 19. století a samotnou filozofii postavy knížete Myškina zpracoval duchaplně projekt Ateliéru NDM Perfolab, který obohacuje a zapojuje mladé umělce do divadelního prostředí. Pokud byste je chtěli vidět v akci, hrají před začátkem představení ve foyer od 18 hodin.

O představení

Co se samotného představení týče, scéna začíná na pomyslném sovětském nádraží, kde se kníže Myškin vrací ze své léčby epilepsie ve Švýcarsku. Na pódiu upoutalo moji pozornost schodiště, které dodalo představení více možností, jak rozšířit prostor v ději. Na jevišti se střídají prostory nádraží, hotelu a sídla rodiny Jepančičových.

Hlavní postava, kníže Myškin, plánuje navštívit v Petrohradě svou příbuznou Myškinovou, neboť kromě něj a jí prý jiní Myškinové nejsou. Z lékařského prostředí Švýcarska, kde se mu podařilo vyhnout diagnóze „idiota“ (zastaralý výraz pro člověka s těžkým mentálním postižením), se ocitá v chaotickém uskupení lidí, jejichž vzájemné vztahy a příběhy nechávají diváka místy se zdviženým obočím a s otevřenými ústy, tedy alespoň mě tehdy šokovanou.

Postavy zobrazují různé sociální vrstvy, od vyšší smetánky po chudé.

Myškin v sobě chová zvláštní schopnost prohlédnout každého člověka a poznat, co o něm jeho chování vypovídá. Je pravdomluvný a autentický, díky čemuž je společností pohlcen do jejich vztahových vírů. Křehkost jeho duše a mentálního zdraví dynamicky kolísá, když poznává lidi kolem sebe (lidi ovlivněné temnou minulostí, penězi či alkoholem). I přes svou bezúhonnost se Myškin často dostává do středu verbálních útoků.

Psychologie postav, pro kterou jsou Dostojevského romány typické, v divadelní hře silně rezonuje se samotným příběhem a dokresluje tak jeho autenticitu.

Mezi nejvýraznější postavy patří například zlomená Nastasja s pohrdavou maskou, která se díky Myškinovi konečně cítí pochopená. Parfen, který společně s Nastasjou tvoří impulzivní a nestabilní dvojici. Rodina Jepančičových – otec alkoholik, svérázná matka a dcery. Aglaja je z nich nejkrásnější, svou krásou se rovná samotné Nastasje, ale nedává na sobě znát žádné city a aby svou pravou tvář zakryla, působí drze. V ději najdeme i přisátého hrbáče se slabostí pro peníze, Gaňu s jeho komplikovaným vztahem s Nastasjou a jeho sestru, která má také potíže v lásce a Nastasju podezírá.

Postava upřímného a dobrotivého knížete Myškina tak jejich běžný chod přeruší, a každý to vnímá jinak. Jedni si k němu najdou zalíbení, jiní z něj chtějí jen peníze a někteří si s ním pohrají.

Dílo obsahuje kromě samotné dějové linky několik filozofických vsuvek, jedna hlubší než druhá. Dotýká se otázky víry a náboženství, nemoci, bytí a dobra versus zla. Z motivů bych určitě vypíchla přetvářku, peníze, nemoc, lásku, pýchu, vypočítavost, zmar a mezilidské vztahy.

V už tak skvěle propracovaném a promyšleném díle se mi líbilo, jak i přes Myškinovu diagnózu, tedy že se téměř stal „idiotem“, mnohdy dostane nálepku této nadávky ve smyslu: naivní, hodný, až hloupý, či zkrátka smýšlející jinak než ostatní. Celkové slovíčkaření a symbolika všech předmětů, stínů i děje odehrávajícího se v pozadí scény vytvořily umělecký zážitek, ze kterého se vám bude kouřit z hlavy!

Závěrem

Hra diváka vede k hlubšímu zamyšlení nejen o sobě, ale i o dnešní společnosti. Ukazuje, že se od drsné reality 19. století v něčem zas tak nelišíme, což tematicky podtrhl i představený happening.

Inscenace Idiota je podle mě velmi povedeným kusem, který rozhodně stojí za zhlédnutí. Několik silných scén ve mně rezonuje dodnes a vřele vám hru doporučuji. Nejen že vás obohatí, ale dokáže i pobavit. I přes pochmurné téma se hercům daří s lehkostí rozesmát publikum.

 

Eva Sziliczaiová, 4A