Povídej: Když nevíme, co vlastně cítíme

Říkáš „dobře“, ale uvnitř cítíš spíš ticho? Nový článek ze série Povídej se věnuje tématu emoční mlhy, období, kdy neprožíváme ani silný smutek, ani radost, jen neurčité prázdno. Anna Hlaváčová otevírá otázku, proč se někdy odpojíme od vlastních pocitů a jak k sobě znovu najít cestu bez tlaku a se soucitem.

Možná se ti to stalo víckrát, než si uvědomuješ. Někdo se tě zeptá: „Jak se máš?“ A ty odpovíš: „Dobře.“ Ne proto, že bys chtěl/a něco skrývat. Ale proto, že vlastně nevíš, co říct. Není to úplně špatné. Ale ani dobré. Spíš je to nejasné.

Možná se cítíš unaveně, i když se ,,nic zvláštního“ nestalo. Možná tě věci, které tě dřív těšily, nechávají chladným/chladnou. Možná máš pocit, že se od sebe trochu vzdaluješ. A když se snažíš přijít na to, co vlastně cítíš, narážíš jen na ticho.

Tohle ticho může být děsivé. Ale není to selhání.

Jak se člověk dostane do emoční mlhy?

Emoce jsou přirozené. Jsou to signály. Říkají nám, co potřebujeme, co nás bolí, co nám chybí nebo co nám dělá radost. Jenže ne vždy máme prostor je vnímat. Často jsme zvyklí zvládat věci sami, nepřidělávat ostatním problémy, být silní, soustředit se na výkon a neobtěžovat druhé svými pocity. A tak začneme některé emoce odkládat. Řekneme si, že na to „není čas“. Že to „přejde“. Že to „není tak hrozné“.

A ono to možná opravdu přejde. Jenže když tohle děláme dlouho, může se stát, že postupně přestaneme rozlišovat i ty ostatní pocity. Nejen smutek, ale i radost. Nejen vztek, ale i nadšení.

A pak přijde období, kdy už necítíme přehnaně moc, ale skoro nic. Tomu říkáme emoční mlha.

Prázdno není slabost 

Je důležité říct nahlas něco, co si mnoho lidí neuvědomuje: necítit jasné emoce neznamená, že jsi slabý/slabá, necitlivý/á nebo „divný/á“. Často je to obranný mechanismus. Když je toho dlouhodobě moc, a cítíš stres, tlak, očekávání, únavu, mozek někdy přepne do režimu úspory. Snaží se tě chránit. Otupí intenzitu. Ztlumí signály.

Jenže tahle ochrana může zároveň způsobit, že se cítíme odpojení sami od sebe.

Možná si pak říkáš:

• Měla bych být víc vděčný/á.
• Měla bych cítit víc.
• Proč ostatní něco prožívají a já ne?

Ale pocity nejsou soutěž. A nemají „správnou“ intenzitu.

Co když nevím, co cítím?

Možná čekáš, že řešením je najít správné slovo. Pojmenovat to. Identifikovat přesně, co se děje. Někdy to ale nejde. A to je v pořádku.

Místo otázky ,,Co přesně cítím?“ může pomoct jemnější otázka: „Co teď potřebuji?“

• Potřebuji odpočinek?
• Potřebuji být chvíli sám/sama?
• Potřebuji s někým mluvit?
• Potřebuji se zastavit?

Někdy se k emocím nedostaneme skrze hlavu, ale skrze tělo. Napětí v ramenou. Tlak na hrudi. Únava, která nejde zaspat. Tělo často ví dřív než mysl.

Cesta zpátky k sobě není rychlá 

Možná by bylo hezké napsat, že stačí jeden den volna a všechno se vyjasní. Tak to ale většinou nefunguje.

Návrat k sobě je proces malých krůčků:

• dovol si zpomalit,
• udělej si čas sám/sama pro sebe,
• přestaň se hodnotit za to, co necítíš,
• začni si všímat drobných věcí, které v tobě přece jen něco vyvolají.

Nemusíš na to být sám/sama

Jedna z nejtěžších věcí na emoční mlze je pocit, že ostatní jsou „normální“ a jen ty jsi nějak mimo. Pravda je ale jiná. Mnoho lidí si tímhle obdobím projde. Jen o tom nemluví.

Pokud máš pocit, že se v tom ztrácíš delší dobu nebo že ti to brání normálně fungovat, je naprosto v pořádku vyhledat pomoc. Není to přehnané. Není to dramatické. Je to zodpovědné.

Říct ,,nevím, co se mnou je“ je někdy ta nejodvážnější věta.

A pokud to čteš a poznáváš se…

Neznamená to, že už nikdy nic neucítíš.

Znamená to, že je čas být k sobě jemnější.

Protože i když máš pocit, že ses v sobě ztratil/a pořád tam jsi. Jen potřebuješ trochu prostoru, času a pochopení, abys k sobě znovu našel/našla cestu.

 

Anna Hlaváčová, P2A