Povídej: Když ubližování není vidět aneb Poruchy příjmu potravy jako tichá forma ubližování si

Poruchy příjmu potravy si často spojujeme jen s extrémními případy. Jenže nezdravý vztah k jídlu může mít mnohem nenápadnější podobu – výčitky po jídle, tlak na výkon, potřebu kontroly nebo pocit, že naše hodnota závisí na vzhledu. V dalším článku série Povídej otevírá Anna Hlaváčová citlivé téma, o kterém se často mlčí, přestože se týká mnoha mladých lidí.

Nedávno jsme se na nástěnce věnovali tématu ubližování si. Možná si pod tímto slovním spojením většina z nás představí něco velmi konkrétního. Něco, co je jasně ,,za hranou”. Jenže ubližování si nemá vždycky viditelnou podobu. Někdy se schovává v každodenních návycích, v myšlenkách nebo ve vztahu k sobě samému.

A jednou z těch nejčastějších, ale zároveň nejméně pochopených forem jsou poruchy příjmu potravy.

Nejde jen o extrémy

Když se řekne porucha příjmu potravy, většina lidí si představí diagnózy jako mentální anorexie nebo bulimie. Něco vážného, ale zároveň „vzdáleného“.

Jenže realita je mnohem širší.
Nezdravý vztah k jídlu může vypadat i takhle:

• jíme, ale cítíme výčitky,
• nejíme, protože „bychom se měli hlídat“,
• máme pocit, že si jídlo musíme zasloužit,
• přemýšlíme o tom, čeho jsme snědli více, než bychom chtěli,
• naše hodnota se odvíjí od toho, jak vypadáme.

Tyhle věci jsou dnes tak běžné, že je často ani nevnímáme jako problém. Ale právě v tomto okamžiku bychom měli zpozornit.

Když se kontrola změní v tlak 

Na první pohled může všechno působit „v pořádku“. Disciplína, kontrola, snaha o zdravý životní styl. Jenže někde mezi tím se může nenápadně objevit tlak:

• „Nesmím přibrat.“
• „Tohle si nemůžu dovolit.“
• „Nejsem dost dobrý/á.“

A v tu chvíli už nejde o jídlo. Jde o vztah k sobě.

Proč to souvisí s ubližováním si?

Možná to na první pohled nedává smysl. Ale když si ubližujeme skrze jídlo, ať už tím, že si ho odpíráme, nebo se za něj trestáme, děje se v pozadí něco podobného:

• trestáme se za to, jací jsme,
• snažíme se zvládnout emoce, které neumíme pojmenovat,
• hledáme kontrolu tam, kde ji jinak nemáme.

A hlavně – často máme pocit, že si nezasloužíme být k sobě laskaví“.

Co z toho dělá „normu“?
Možná nejvíc znepokojivé na tom všem je, jak moc jsou tyhle věci normalizované. Komentáře o tom, jak vypadáme. Vtipy o nejezení. Obdiv k extrémní disciplíně. Tlak na výkon a vzhled.
To všechno vytváří prostředí, ve kterém je těžké poznat, že už to není v pořádku.

Jak poznat, že se s námi něco děje?

Neexistuje jedna jasná hranice.
Ale možná pomůže vnímat:

• jestli tě jídlo stresuje víc, než by mělo,
• jestli se kvůli němu cítíš provinile,
• jestli ovlivňuje tvoje myšlení během dne,
• jestli máš pocit, že „musíš“, místo toho, že „chceš“.

Pokud ano, stojí za to to nepřehlížet.

Možná důležitější než řešení je pochopení 

Tenhle článek nemá nikoho diagnostikovat ani říkat, co je správně. Má jen otevřít prostor k zamyšlení. Protože někdy si ani neuvědomujeme, že to, co považujeme za normální, může být forma ubližování.

Co s tím?

Možná jen:

• všimnout si vlastních myšlenek,
• zkusit být k sobě o něco mírnější,
• nepřijímat všechno, co je kolem nás, jako „normu“,
• a hlavně nebýt na to sám/a.

Ne všechno, co je běžné, je v pořádku. A ne všechno, co není vidět, je méně důležité. Možná nejde o to všechno hned změnit. Jde jen o to začít si všímat.

Anabell

Pokud vás nebo někoho ve vašem okolí trápí vztah k jídlu, vlastnímu tělu nebo poruchy příjmu potravy, existují organizace, které nabízejí odbornou a citlivou pomoc. Jednou z nich je Centrum Anabell, nezisková organizace, která od roku 2002 pomáhá lidem s poruchami příjmu potravy i jejich blízkým.

Anabell poskytuje pomoc lidem s anorexií, bulimií, záchvatovitým přejídáním i těm, kteří mají dlouhodobě nezdravý vztah k jídlu nebo vlastnímu tělu. Důležité je, že jejich služby nejsou určeny jen lidem s diagnózou, ale i těm, kteří si jen nejsou jistí, jestli je jejich vztah k jídlu ještě v pořádku.

Organizace nabízí:

• odborné sociální poradenství,
• psychoterapii,
• nutriční poradenství,
• rodinné poradenství,
• svépomocné skupiny,
• peer konzultace,
• online a telefonickou pomoc.

Pomoc je dostupná osobně v Brně, Praze a Ostravě, ale také online nebo telefonicky. Součástí služeb je i Linka Anabell, kde mohou lidé anonymně mluvit o tom, co prožívají.

Anabell zároveň zdůrazňuje, že poruchy příjmu potravy nejsou „jen o jídle“, ale často souvisejí s emocemi, stresem, tlakem na výkon, sebepřijetím nebo potřebou kontroly. Organizace se proto snaží nejen pomáhat, ale také šířit osvětu a bourat stereotypy kolem duševního zdraví.

Na jejich webu najdete také články, zkušenosti lidí s léčbou, kontakty na odborníky i informace pro rodiče a blízké.

 

Anna Hlaváčová, P2A