Strašidelná povídka – 7. díl

DEJ MI SVOJE ČÍSLO

Celý víkend jsem o Davidovi nic neslyšela, tak jsem se v neděli večer rozhodla, že mu napíšu. Napsala jsem jen: „Ahoj, jsi v pořádku?“ Dlouho mi neodpovídal a někdy kolem půlnoci jsem usnula. Ráno jsem se probudila, převlékla se, nachystala do školy a ve výtahu odemkla telefon a přečetla si zprávy. Měla jsem několik stovek nepřečtených zpráv, tak jsem si říkala, že to bude třídní skupina, kde se řeší nějaká hloupost. Do telefonu jsem strčila sluchátka a pustila si hudbu.

Na zastávce na mě ale čekal David. Vypadal rozčíleně, tak jsem si sluchátka sundala a pozdravila ho, co nejmileji to šlo. Začal na mě křičet: „Proč mě ignoruješ? Co jsem ti udělal? Píšu ti jak blb a ty si toho ani nevážíš!“ Stála jsem jako opařená. Když na mě přestal křičet, v klidu jsem mu vysvětlila, že jsem prostě od večera neotevřela žádné sociální sítě. Řekl, že jsem lhářka, že jsem byla celou noc aktivní, že se mu jen snažím vyhnout.

V tramvaji jsem mu vysvětlila, že jsem asi jen nezavřela okno chatů na počítači, a proto jsem svítila jako aktivní. Otevřela jsem si jeho zprávy a rychle si je přečetla. Všechny ty stovky zpráv byly od něj… Vysvětlil mi, že v pátek měl špatnou náladu. „A to je důvod, proč se ke všem chovat jako úplný blb?“ zeptala jsem se trochu podrážděně. „Hele, nech toho, já se nechoval jako blb, všichni ostatní mě prudili,“ ospravedlňoval se.

Když jsme došli od tramvaje do školy, zničehonic řekl: „Dej mi svoje číslo.“ Chvíli jsem váhala a on to na mně viděl. „Aby se už neopakovalo to, že mě budeš v noci ignorovat…“ vysvětlil své pohnutky. Napsala jsem mu do telefonu svoje číslo a dodala, že v noci většina lidí spí, takže mu nebudu zvedat ani telefony. Zasmála jsem se a odběhla do druhé budovy, kde jsem měla hodinu. Začíná být čím dál tím větší blázen…