Masky
Každý nosíme svou masku. Do práce, do školy, jednoduše tam, kde přicházíme do styku s okolním světem. Existuje jen málo šťastlivců, kteří mají dostatek odvahy svou masku odložit. Ale proč ji vlastně nosíme?
Maska z nás dělá naše ideální já, nebo alespoň takové, které si pod pojmem ideální představujeme. Skrýváme za ni emoce, názory, jednoduše vše, co by mohlo být dle našeho uvážení ve společnosti “nevhodné”, jen proto, abychom „společensky nevyčnívali.“
Ideální příklad můžeme vidět na školní třídě. Společenské uskupení složené z lidí, kteří hledají svou hlubší podstatu a snaží se takzvaně zapadnout. Proto si většina z nich formuje jakousi podobu, masku. Tyto podoby ale téměř vždy klamou. Za tím extrovertním a výrazným jedincem se může skrývat někdo, kdo si není jistý sám sebou a vždy pečlivě zvažuje, co řekne. Za tím, komu se někdy přezdívá “třídní šašek”, se může skrývat člověk s úzkostí a neustálým strachem, nebo naopak osoba jevící se jako tichá a nevýrazná může být v reálu upovídanější než všichni okolo.
Každého k jeho masce něco vede. Ať už to je rodinné zázemí, přátelé, nejistota nebo jen snaha přizpůsobit se, vždy za podstatou masky něco stojí. Každá chvíle naši masku “vylepšuje a zdokonaluje”. Vlastně bychom mohli říct, že každý se časem stává mistrem svého díla.
Zamysleme se každý nad tím, kolikrát jsme si ve společnosti cizích lidí, ale i našich přátel a nejbližších raději nechali zajít myšlenku či dali najevo jinou emoci jen proto, že nám připadalo, že by mohla poškodit náš obraz v očích našeho okolí.
V hlubším významu vše ukazuje na skutečnost, jak je každý jedinec podstoupen nesmírnému tlaku společnosti, jak je pro člověka důležité „zapadnout“ a je ochoten pro to udělat v podstatě cokoliv.
