2020 – rok změn

Už v prosinci 2019 se začaly z Wu-chanu šířit informace o nové nemoci. Pamatuji si, jak Světová
zdravotnická organizace začala tlačit na Čínu, aby získala co nejpřesnější data o nemoci. U nás doma
jsme to vyhodnotili tak, že není otázkou jestli, ale kdy se nemoc objeví v Evropě.
V lednu jsme v rámci rodinných debat řešili šíření černé smrti a roli Karla IV. v období druhé vlny
moru. Dále pak španělskou chřipku, která vůbec nezačala ve Španělsku, a také několik epidemií
cholery v dobách Jana Nerudy. Leden byl spíš vhled do historie a jakási snaha pochopit, jak dlouho
taková choroba bude otravovat lidem život, než bude poražena, nebo sama vymizí.

Pak přišel únor. Televize začala vysílat záběry z Itálie. Přeplněné nemocnice, umdlévající personál. A je
to tu! Lidé vzali supermarkety útokem a z obchodů během pár hodin zmizely trvanlivé potraviny,
dezinfekce a roušky. Češi se večer podívali na zprávy a příští den předvedli v Kauflandu to samé.
Nebyli jediní. Svět obletěla australská bitva o toaletní papír.

1. března se objevily první tři případy na našem území. Ukázalo se prstem na severní Itálii. Českým
lyžařům se nasadila psí hlava a dostali to pěkně sežrat. Stali se strůjci zkázy českého národa. Bylo jim
řečeno, aby se příště na svých prkýnkách klouzali v Krkonoších, jinak se půjdeme klouzat
všichni. V úterý 10. března jsme byli naposledy ve škole. Přesun ze škol a kanceláří do domovů zvýšil
prodej počítačů o 150 %. A konspirační teorie na sebe nenechaly dlouho čekat. Koronavirus
vypustil Bill Gates. Také u nás doma se hledalo zbytečných osmnáct tisíc. Krom notebooku jsem ke
svým čtrnáctým narozeninám dostala nádherný kožený deník se slovy: Kdy jindy než teď.
Vláda doporučila nošení roušek. Adam Vojtěch pečlivě přepočítal státní rezervy a zjistil, že k tomu
žádnou vysokou matematiku nepotřebuje. Roušky byly vzácné jako korunovační klenoty. A tak se
v dubnu dostaly ke slovu zlaté české ručičky. Všichni začali šít. V recyklaci jsme se dostali na absolutní
světovou špičku. Staré trenýrky, prostěradla a tepláky se vrátily zpět do oběhu a to, co doteď chránilo
naše zadky, začalo chránit náš nos a ústa.
Vlna solidarity, která celou zemi zasáhla, byla neuvěřitelná a velmi příjemná. Začali jsme dovážet
nákupy svým rodičům a prarodičům. Snažili jsme se zahnat jejich černé myšlenky, které jim bránily
sejít na ulici k popelnicím a vynést koš. Mediální masáž byla bezohledná. Chvíli to vypadalo, že jediná
možnost bude zabavit těm dříve narozeným dálkový ovladač k televizi. Snažili jsme se všem vysvětlit,
že opravdu není potřeba nakupovat rakve. (To, že člověka zemřelého na koronavirus je lépe spálit a
lepší tedy bude urna, jsme si samozřejmě nechali pro sebe.) V průběhu roku 2020 jsem podnikla 80
jízd do Vratimova a 70 jízd do Výškovic, během kterých jsem přepravila více než půl tuny potravin.
Řidič autobusu číslo 21 už mi drží místo na prvním sedadle.
Jak se ze začátku zdálo, že bude fajn zažít „Dva roky prázdnin“, nakonec to takové terno není.
Všechna ta omezení teenager špatně snáší. Společenský život mé věkové skupiny neexistuje. Žijeme
jen na sociálních sítích. Žádné kino, žádný koncert. Neviděla jsem jediné divadelní představení. Zato
jsem viděla kopání masových hrobů v Brazílii, Iránu i v USA. Viděla jsem, jak v Dánsku z podzemí
vylézají mrtví norci a vyděšení obyvatelé usilovně přemýšlejí, jak sedmnáct miliónů tělíček dostat
zpátky pod zem. U nás jsem naopak s vděčností sledovala, jak hygienička dovolila vyfárat horníkům
s koronaviem v Karviné a nenechala je zasypat v jámě Darkov.
Naštěstí máme prarodiče. Ti trpělivě a s vděčností vyprávějí. Třeba můj děda Jožka vzpomíná, jak
stavěl vodní dílo Gabčíkovo a jak se Maďaři na svou část projektu vykašlali a Nagymaros nikdy
nedokončili. Vybavil si příšernou zimu při stavbě O2 arény v Praze, kdy v lednu v roce 2004 Libušín
hlásil -17 °C, nebo vzpomínal na stavbu jaderné elektrárny Temelín a u toho přímo zuřivě maloval
plány reaktorů.
Hesla jako nouzový stav, lockdown, zakleknutá Soňa Peková, dokonalé mikádo Schillerové, účinnost
vakcíny se šířila veřejným prostorem. Přesto strašné kvantum informací, které se valilo ze všech
stran, jsem se snažila pochopit momentální situaci. Vojtěcha vystřídal Prymula, Prymulu nahradil
Blatný. Semafor blikl, zhasl a je tu PES.