Strašidelná povídka – 4. díl

ÚSMĚV, PROSÍM

            Ráno jsem se vzbudila v posteli, peřina na mně ležela jako čerstvě ustlaná. Poslední, co jsem si pamatovala, byla ta bolest, když jsem šla od okna. Jak jsem se dostala do postele? Na uvažování asi nebyl čas, potřebovala jsem stihnout vyučování. Rychle jsem si umyla zuby, jemně se nalíčila, popadla batoh a utíkala na tramvaj.

            Na zastávce stál David, měla jsem v uších sluchátka a dělala, že ho nevidím. Po mém nočním zážitku jsem chtěla mít klid. David si mě ale všiml a hned za mnou přiběhl, zatáhl mi za sluchátka a tím je i vyškubl. „Víš, že je to neslušné? Takhle se mračit, že se nestydíš, úsměv, prosím!“ řekl mi se smíchem a objal mě. Ptal se mě, jak jsem se vyspala, že vypadám trochu unaveně, další otázky si už nepamatuju, odpovídala jsem na ně jen pokýváním hlavou.

            Tři zastávky před cílovou stanicí nastoupila moje spolužačka Anička. Myslela jsem, že mě vysvobodí, ale místo toho nás vyfotila a fotku přeposlala všem spolužákům. Paráda, teď bude nejprobíranějším tématem můj nový záhadný kamarád. Přišla za námi až při výstupu a důležitě se chtěla s Davidem seznámit. David se na ni ani nepodíval a úplně ji odbyl.

            Chtěla jsem se s ním rozloučit cestou k šatnám, ale upozornil mě, že i tam máme skříňky v (téměř) těsné blízkosti.  Čekal na mě a doprovodil mě až ke třídě, kde už čekala celá skupinka spolužáků v čele s Aničkou. Přede všemi mě objal a řekl, že dnes končíme ve stejnou dobu, že mu nesmím utéct. „Škoda, že nesmím, já tak chtěla….“ Odpověděla jsem mu s mírným náznakem ironie. Ale myslela jsem to vlastně ironicky? David byl strašně fajn kluk a bylo hezké, že se se mnou chtěl někdo sám od sebe bavit, ale přeci jen to pořád mohl být psychotický stalker…